KARAKORÁMSKÁ CESTA

aneb jak se cestovalo v roce 1995

(s úpravami publikováno v magazínu MF Dnes 13.6.1996)

„A vezměte si do autobusu něco na sebe. Nahoře muže být zima”. Upozorňuje nás řidič dálkového autobusu, když přivazujeme naše kletry na střechu vozidla, které spíše připomíná luxusnější verzi českého „babosedu” svážejícího družstevnice z okopávání řepy.
Je něco před půlnocí a před námi 650 km dlouhá cesta z jednoho z největších měst v Pákistánu – Rawalpindí do horami obklopeného města Gilgitu nacházejícího se podél Karákorámské cesty (Karakoram highway).

Podezřele vyhlížející a neustále kouřící řidič (ostatní téměř celá mužská populace ve věku nad 12 let kouří), který podivně kulhá a při bližším pohledu dokonce na jedno oko šilhá, v nás vyvolává upřímnou touhu pokračovat raději pěšky. Obavy vycházející z předchozích zkušeností při cestování autobusovou dopravou po Indii se rozplývají poté co se ujišťujeme, že náš řidič je skutečný profesionál. Nejenže zvládá 18-ti hodinovou jízdu bez vystřídání a všechny nástrahy cesty řeší s přehledem, zejména vyhýbání se protijedoucím vozidlům na úzké silničce s hlubokou propastí na jedné a s skálou s občas padajícím kamením na druhé straně, ale současně během jízdy svačí, kouří, točí korálky růžence, rozpráví s cestujícími, provádí osobní hygienu a věnuje se spoustě dalších činností, nezbytných pro zdárné dokončení cesty.

V porovnání s 40 stupňovými teplotami v Rawalpindí je ráno skutečně chladno a ani strmé údolí řeky Indu, kam paprsky slunce zasvítí jen několik minut denně, neslibuje výrazné oteplení. První zastávka je vítanou příležitostí k přezkoušení správné funkce našich sedacích svalů a celistvosti všech kostí prověřených až půlmetrovými odskoky od sedaček autobusu bez tlumičů jedoucího po vozovce připomínající spíše tankodrom v šumavských hvozdech. Pákistánští spolucestující se mezitím, skloněni k Mekce, oddávají na koberečcích islámským náboženským úkonům.
Na Karákorámské cestě, jejíž gigantické náklady na výstavbu by se daly srovnat se Suezským průplavem či Bajkalsko-Amurskou magistrálou, v průměru na každém 1,5 km zahynul jeden pákistánský nebo čínský dělník. Ještě větší počet pracovníků si odnesl ze stavby zranění s následky na celý život. Pákistánští inženýři započali se stavbou v roce 1960 a o čtyři roky později se po podepsání dohody o cestě přátelství přidala i Čína. 20 let trvalo dokončení této 1300 km dlouhé silnice spojující čínské město Kašgár s pákistánským Rawalpindí a proplétající se mezi horskými štíty Himaláje, Karákorámu, Hindukuše a Pamíru. Povrch vozovky je ze dvou třetin asfaltový, zbytek je kamenitý se spoustou nebezpečných divokých brodů.

Nejdrsnějším místem celé Karákorámské cesty je bezesporu samotný průsmyk Kunžeráb (Khunjerab pass), jenž je se svou nadmořskou výškou 4730 m nejvyšším místem celé trasy a současně i hraničním přechodem mezi oběma zeměmi. Po většinu roku zde vládne silný mrazivý vítr. Ráz krajiny se zde výrazně mění. Z příkrých hlubokých údolí Karákorámu cesta přechází do vysoko položených plató rozprostírajících se až do Tibetské náhorní plošiny. V Pákistánu stejně jako v Indii se jezdí vlevo, a proto první dopravní značka na čínské straně : „Držte se vpravo !”, kde se jezdí stejně jako u nás, působí v komunistické Číně poněkud kontrarevolučním dojmem.

Obchodní výměna po Karákorámské cestě je minimální. Za den projede průsmykem jen několik náklaďáku. Při takovém úsilí a nákladech na výstavbu tohoto mamutího díla vyvstane otázka, proč tolik obětí a námahy. Přínosem je bezesporu spojení centrálního Pákistánu s odlehlými oblastmi na severu, což přibližně zahrnuje 1/3 celé cesty. Zbytek prochází víceméně pustými oblastmi s minimálním počtem obyvatel. Karákorámská cesta tak zůstává místem připomínající zašlou slávu gigantických projektů z éry čínské kulturní revoluce, silnicí spojující dvě rozdílné kultury, pomníkem stavbařů obou zemí a v současné době i místem, které láká cestovatele či dobrodruhy, hledající izolovaná romantická místa, jakým je například mystické údolí Shangri La z knihy Jamese Hiltona Ztracený Obzor.

Až na ojedinělé výjimky vyznávají obyvatelé Pákistánu islámské náboženství. Kromě povinnosti žen chodit zahalené, platí pro všechny Muslimy i přísná prohibice. Vysokoškolský učitel dějepisu na výletě se svými studenty nám během svého výkladu Islámu vypráví i tuto poučku : Praví prorok svému žákovi : „Vyber si jeden z hříchu, o kterém si myslíš, že je nejmenším zlem,” a zavede ho do místnosti, kde je krásná žena, malé dítě a láhev alkoholu. „Můžeš znásilnit ženu, zbít dítě nebo vypít láhev kořalky.” žák přemýšlí a nakonec se rozhodne pro láhev kořalky, neboť si myslí, že kromě sebe tím nikomu neublíží. Avšak poté, co dopije láhev, ztratí zábrany, znásilní ženu a zbije dítě. Přesvědčivý příklad na obhajobu prohibičního zákona. Méně přesvědčivě pak vypadá jeden ze studentů, který se před námi dme pýchou, že ve svých 27 letech ještě nikdy nic neměl s žádnou ženou. O to více s rozpaky sledujeme tyto studenty, uměle izolované až do své svatby od dívek a žen, když své přátelství mezi sebou vyjadřují poněkud důvěrněji, než je u nás v Evropě zvykem.

Od řečiště Indu vychází na obě strany mnoho zajímavých údolí s obyvateli nepříliš sympatizujícími s pákistánskou vládou. „Vláda nám nic nedává a tak ani my nic nedáváme státu,” komentuje své daňové povinnosti místní starousedlík a pod kabátcem se mu rýsuje pistole. I když většina obyvatel jsou přátelští lidé, zvoucí vás při každé příležitosti na tolik oblíbený kořeněný čaj s mlékem tzv. dutčaj, téměř každý dospělý muž nosí nabitou zbraň. Mnoho obchodníků se zde zabývá prodejem pistolí, pušek, ale i samopalů a těžkých zbraní. K mání jsou zde i tolik oblíbené české Škorpióny nebo ruské Kalašnikovy. „Policie nemůže udělat nic pro vaši bezpečnost, pokud se budete pohybovat v zakázaných oblastech nebo v údolích příliš vzdálených Karákorámské silnici,” sděluje úředník a vydává nám povolení k pobytu. Na denním pořádku jsou potyčky mezi policií a místními svéráznými obyvateli, kteří jsou zvyklí na vlastní samosprávu. V ulicích měst i ve větších vesnicích neustále hlídkují obrněná vozidla a v z okének bunkrů postavených z pytlů s pískem výhružně vykukují těžké kulomety.
Nejvyšší horou v blízkosti Karákorámské cesty je osmá nejvyšší hora světa, proslulá jako „Hora smrti” Nanga Parbat, hora, která si v řadách horolezců vyžádala nejvíce obětí. Nejtragičtijší okamžiky zde zažily dvě předválečné německé expedice (1934,1937). V první, těsně pod vrcholem zahynuli tři vynikající němečtí lezci a šest věrných Šerpů. Druhou, téměř celou výpravu, zasypala ohromná lavina poté, co se uprostřed noci odlomil ze severní stěny ohromný kus ledové hmoty. Pod ledovým příkrovem zůstalo navždy pohřbeno 16 horolezců. Až teprve v roce 1953 Herrman Buhl jako první na světě, po neuvěřitelném sólovém výstupu a bivaku ve stoje v osmitisícové výšce dokázal rozvrátit pověry o nedotknutelnosti hory.
Stojíme na Rakhiotském mostě a hlavu musíme hodně zaklánět, abychom spatřily alespoň kousíček cesty vytesané do téměř kolmé stěny, vedoucí k cíli naší pěší tůry – k úpatí Nanga Parbatu. Rakhiotský most (1194 m.n.m.) klenoucí se nad rozběsněným Indem je vzdušnou čarou vzdálen od Nanga Parbatu (8125 m.n.m.) necelých 25 km. K úpatí je to tedy 2,5 a k vrcholu 7 výškových kilometrů. V polovině cesty je vesnice Thato, poslední osídlené místo. Přístup k ní je po obou stranách Rakhiotského údolí. Po starší, původně jediné pěšině stoupali i předválečné výpravy. Nově vytesanou kamenitou cestu pro džípy nechal před 5 lety postavit zbohatlý pákistánský brigadýr Aslam se zřejmým úmyslem vybudovat vysoko v horách turistický komplex. Avšak ihned poté, co umožnil přístup těžké technice, chudí vesničané začali ostošest kácet stromy dostupné cestě a kmeny svážet dolů do údolí Indu, kde nejsou lesy a dřevo se musí za draho dovážet zdaleka. Je smutné dívat se na krajinu ne nepodobnou Jizerským horám s tím rozdílem, že obaleee modřínového zde nenaleznete. Nakonec si naštěstí příroda pomohla sama. V následujících letech po dostavění cesty došlo během jarního tání sněhu ke stržení několika úseků cesty a na opravy už zřejmě nezbyly peníze. Brigadýr Aslam navíc v loňském roce zemřel (údajně na srdeční infarkt, ale proslýchá se, že byl zavražděn svými kumpány) a jeho potomci nemají o další stavbu zájem. Cesta je tedy pro džípy průjezdná pouze do vesnice Thato. Tím zůstaly ušetřeny výše položené překrásné louky s bohatou květenou, mohutnými jehličnany a travičkou jako na golfovém hřišti. Tyto vysokohorská plató, rozprostírající se těsně pod svahy Nanga Parbatu nad morénou Rakhiotského ledovce se příznačně jmenují Fairy Meadows (Víliny louky).
První den dosahujeme vesnice Thato. Začíná pršet a tak se schováváme v jednom polorozbořeném opuštěném domku. Po chvíli nás navštěvují první vesničané a blahosklonně nám dovolují, že v této škole můžeme přespat. Zítra je totiž pátek, pro Muslimy svátek, a tudíž se nevyučuje. Udiveně se rozhlížíme po škole připomínající více drubežárnu v likvidaci než stánek vzdělanosti. Je však lépe složit hlavu do suchého prachu než do mokrého bláta. Po pobořené cestě a za špatného počasí se došplháváme následující den do základního tábora, jenž je v létě domovem pastevců vyhánějících svá stáda do vyšších poloh. Jeden z opuštěných srubů s plísní na stěnách a zmrzlou podlahou je vítaným úkrytem před nepřízní počasí.

Nemilá návštěva nás čeká další den. Tři po zuby ozbrojení domorodci nás nekompromisně vyhánějí ven. Nevíme co se děje. Nablýskané brokovnice se výhružně pohupují v jejich rukou. Snažíme se s nimi komunikovat, avšak jejich anglická slovní zásoba se skládá pouze z yes nebo no. Po delším složitém mávání rukama konečně pochopíme celý problém. Ze všech srubů jsme si předchozí den vybrali samozřejmě ten relativně nejčistší. Bylo nám sice divné, že podlaha je pokrytá slámou a chybí ohniště, ale vůbec by nás nenapadlo, že jsme si k přenocování ustlali muslimském svatém modlitebním místě – v mešitě. Chozením v botách a nezřízeným vařením a pojídáním gulášové polévky z Vitany v jejich svatostánku jsme se dopustili, i když nechtěně, těžkého hříchu, který urazil jejich náboženské cítění. Hned se samozřejmě omlouváme, a poté co každému věnujeme plynový zapalovač, je nedorozumění překonáno a zvítězí místní pohostinnost. Večer v jiném srubu všichni společně popíjíme dutčaj a přikusujeme mastnou obilnou placku – paranthu. 4,5 km vysoká stěna Nanga Parbatu se následující den úplně zatahuje a neustálé sněžení nás nutí, abychom co nejrychleji opustily svahy hory. Nanga Parbat, jakoby se smějící nicotným človíčkům prosících o alespoň drobnou přízeň, jen na krátkou chvíli, naposledy, odhaluje svou drsnou tvář beroucí dech a nahánějící strach.